Život (brouka)
Dneska ráno jsem byl nerozhodný úplně stejně, jako každé ráno. Víte, jak začíná každý nový den, že ? No vzbudíte se přece. Buď vám zazvoní budík, nebo se vzbudíte ještě před ním, nebo na budík nevstáváte a prostě se jen vzbudíte. Hned na to přijde první těžké rozhodování každého dne.
Mám vstát, nebo si mám ještě chvilku poležet? Pohovět si pár dalších minut v teplíčku, nastřádaném za celou noc pod duchnou a ještě několik okamžiků k sobě nepouštět starosti právě začínajícího dne? Každý to má trochu jinak a já pevně věřím, že existují i lidé, kteří hned po probuzení čile vyskočí z postele, s úsměvem omyjí obličej ledovou vodou, přidají pár kliků, dřepů s výskokem a jdou se radostně věnovat něčemu užitečnému. Například snídani. Věřím tomu, ale ještě jsem je neviděl. Tedy, abych byl objektivní, některé jsem viděl, co to tak dělají. Ale nepamatuji se, že by se výrazy v jejich obličejích daly popsat jako radostné.
No, v každém případě já jsem typ č. 2. Má obvyklá norma je tak půlhodinka. Normálně si nařizuji budík o 30 minut před časem, kdy skutečně musím vstát. Máma vždycky říkala, že potřebuji „polknout žloutek“. Nevím, proč bych měl každé ráno polykat žloutek, ale tak se to asi říká, když někomu trochu trvá, než se po probuzení vyhrabe z postele.
Dnes jsem se vzbudil těsně před pátou. Budík je nařízený na šest a tak jsem to první ranní rozhodování mohl klidně odložit s tím, že ještě usnu. Opravdu jsem za pár minut ještě zabral, ale už to nebylo ono. Spánek byl takový nějaký mělký a zdály se mi zmatené sny. Tohle se mi obvykle děje, když se dobře vyspím, probudím se ale dřív a ještě se pak snažím usnout... zdají se mi sny.
Ten dnešní, co mě probudil - ono jich bylo víc, ale pamatuji si pouze ten, co mě vzbudil - byl jednoduchý. Nesmyslný, ale jednoduchý. Byl rok 2001 a já jsem se v tom snu snažil dopočítat, kolik je mi let. A nedařilo se mi. Pořád mi vycházelo, že je to nějak okolo dvaceti. Devatenáct nebo dvacet jedna. Jenže ten výsledek byl divný. Připadalo mi, že v tom jednoduchém výpočtu dělám někde chybu a nevěděl jsem kde a proč. Zároveň jsem v tom snu věděl, že teď je rok 2022, a tak potom budu muset přičíst ještě 21 let, abych zjistil, kolik mi vlastně je dnes. Nakonec jsem se toho správného výsledku přece jen nějak dopídil. V roce 2001 mi bylo 29. V lehkém šoku a pořád dosti zmatený, jsem tedy došel k (správnému) závěru, že teď je mi 50. To mě probudilo. Stále ještě před budíkem…
Chvíli jsem tiše přemýšlel, proč se mi v tom snu nedařilo spočítat, kolik mi bylo v roce 2001. Tuhle podkapitolu jsem pro sebe nakonec uzavřel tak, že asi proto, že jsem si přál být mladší a mít prostě na všechno víc času. Přesto mi ale hlavou dál výřily myšlenky jak splašené roje komárů a oscilovaly převážně kolem tématu, že ve svém krátícím se životě musím ještě spoustu věcí stihnout. Divné ale bylo, že mě pak žádné konkrétní věci ke stihnutí nenapadaly. V polospánku, stále před budíkem, jsem se v úvahách dostal nakonec až k něčemu, co mě čas od času přepadá posledních tak dvacet, pětadvacet let.
Proč tu sakra jsem? Co tady dělám? O co se snažím ? Co je smysl mýho života? A má život vůbec nějaký smysl?
No a když takhle dlouho řešíte nějakou věc a pořád jste se jí nedostali na kloub, tak vás to někdy po ránu týrá. A zdají se vám podivný, počítací sny, co vás nenechají v klidu dospat.
A pak se mi v hlavě objevil brouk. Takový ten, co válí kuličku hnoje, nebo hovínka. A ten brouk se taky právě probudil. A hned jak se probudil, začal hledat nějaké to hovínko a válet kuličku. A válel ji celou noc, protože hovniválové žijí hlavně v noci a přes den odpočívají. To ale není tak důležité. Důležité je, že ten brouk v mý hlavě, válel od samého rána. Tedy večera. Nejdřív mi přišlo divné, proč zrovna tohle vidím, ale pak se mi nějak rozsvítilo. Došlo mi to. Dokud válí – žije. Až zůstane večer, po probuzení, ležet v posteli, nebude se mu chtít hýbat, nebude se mu chtít dostat k dalšímu hovínku, uválet z něj kuličku, někde ji zahrabat a později sníst, či do ní naklást vajíčka, přestane žít.
No a pak mi konečně doteklo i jak je to s tím mým "proč jsme tady", "smyslem života", atd., atd…
Není žádná odpověď na otázku, proč jsme tady, proč žijeme a jaký to má smysl. Nemá to žádný smysl. Prostě jsme se jen narodili.
Narodili jsme se, a tak žijeme. Žijeme a válíme svou kuličku hovínek. A proč? No, protože je třeba ji válet. Dokud válíme, žijeme… :-)
Byla to jen špatná otázka. Jediná otázka, která člověku dává smysl, je: Chceš, voe, žít ?
No a na tu jsou možné jen dvě jednoduché odpovědi ….
Pak zazvonil budík. Moje první ranní rozhodování bylo dnes docela jednoduché. Vstal jsem a šel omýt obličej ledovou vodou…
